"Už je to tady," pomyslely si děti, "nebyly jsme večer včas doma a teď nás klekánice strčí do pytle." Nohy dětem ztěžkly tak, že se nemohly ani pohnout. Stály tak proti klekánici minutu, dvě a možná i tři. Klekánice ale pořád nic nedělala a jedno z dětí – chlapec jménem Jenda – se odvážilo pohnout. Když udělal krok, silueta klekánice se změnila. Najednou to nebyla stará babice, ale jen několik starých větví, které jí připomínaly.