Po mnoha hodinách putování sněhem a vánicí tatínek vyčerpáním padl k nejbližšímu stromu. Opřel se o něj a v duchu se loučil se životem. Věděl, že sám kouzlo polednice nepřekoná a z lesa se již živ nedostane. Po chvíli, kdy již zimou prsty vůbec necítil, se mu ale zdálo, že slyší v dálce nějaké hlasy. Byl už příliš slabý na to, aby vstal a pokusil se jim jít naproti, ale přesto se zdálo, že se hlasy přibližují…

Z posledních sil začal otec volat: „Pomoc! Pomozte dobří lidé!“